U nás se knihy nekupují

Svůj volný čas jsem hodně často trávila v knihkupectví, byla to pro mě forma relaxu. Daleko větší než jenom koukat na televizi nebo hrát počítačové hry, u kterých se pokaždé nervuji, takže hraní není nikdy v poklidném a relaxačním duchu. Místnost po stropy naplněná knihami, samozřejmě jsem navštívila i spoustu míst se starými a nepotřebnými knihami, ale málokdy jsem nalezla něco, co by mě zaujalo natolik, že bych si to koupila. 

Moje máma mi vždy na Vánoce nebo na narozeniny chtěla koupit nějakou knihu, byla jsem vždycky strašně šťastná a hned jsem jí ukázala svůj vytoužený seznam. Většina knížek už každý znal zpaměti, byly to knihy jako třeba Harry Potter a (doplňte si díly), Eragon, "To" od Stephena Kinga a tak podobně. Byla jsem natěšena, že budu mít knížky, na které se těším, že je budu vlastnit a moct si je číst kdykoliv budu chtít a né když se uráčím dojít do knihovny. Jenže takhle to u nás nefunguje a nikdy nefungovalo. Máma mi vždy koupila nějakou knížku, o které si myslela, že ji budu milovat stejně jako ty na seznamu. OMYL. Tomuhle se neříká nevděčnost, protože já ty knihy od mamky opravdu četla, pár jich bylo i se zajímavým dějem, ale nebyly to ty vytoužené knížky, ze kterých bych měla radost stokrát více. Pokaždé, když vytáhnu svůj seznam, začne svůj, už po tolika letech nacvičený monolog o tom, že tyhle knížky si mohu, kdykoliv budu chtít, vypůjčit v knihovně. Ale právě o to jde, dojí do té knihovny a za měsíc mám udělat, ,,Kniho papá"?

Nevím, jestli pořád vypadám na to, že čtu knížky o upírech a vlkodlacích, navíc to jsou vždycky zamilovaný a romantický slaďárny. Tohle období jsem měla ve svých 11 letech, kdy jsem si myslela, že je život takový, jak se v těch knihách píše, halo?