Hloubky oceánů

Jak zvláštní to vlastně všechno v podstatě je. Chvíli máš pocit, že držíš všechno své štěstí přímo v objetí, které je tak pevné a ničím nerozbitné a najednou přijde selhání. Vše se rozpadá, vše se bortí. Máš pocit, že se nedokážeš už postavit na vlastní nohy, jsou na to až moc slabé, tvá vůle je slabá. Všechna naděje odešla a nechala za sebou jenom bezmoc a zoufalství.

Chci opět cítit tvou přítomnost. Kam odešla?

Chvíli máš všechno a pak se to vše vytratí. Všechen sluneční svit jako by vycházel z tvé duše a nakonec světlo pohasíná a nastává tma. Může člověku ublížit jen pouhé myšlení na druhého člověka? může

Říká se, že celý vesmír by se měl spojit, abychom dosáhli toho, co chceme. 

Proč znám tedy tolik nešťastných lidí?

Někteří lidé jsou smutní a nemají to komu říct, nemají nikoho, kdo by jim řekl, ,,I tvé slunce zase vyjde, dej tomu čas," Slunce vyjde vždy, tak proč mám pocit, že jsem ponořena tak hluboko ve vodě, kam slunce už nemůže?

Přemýšlet o tom, co všechno se mezi námi stalo má smysl. Ubližuje mi to, ale všechny ty šťastné vzpomínky mi připomínají to, jaké to je být šťastná a od srdce se smát. I pro ten chvilkový pocit za to ta bolest stojí. 

Ty pocity jsou hlubší než dno oceánu.

Čelisti žraloka pro mne budou vysvobozující, plavu raněna na divoké hladině oceánů, kdy tomu všemu nadejde konec? Život rozevírá čelisti, plné jako břitva ostrých zubů, není návratu, není úniku. Nikdo se neschová před zubem času ani před chodem života. Vše musí být v rovnováze.

Celou věčnost to držet v sobě, nemít nikoho, neslyšet nic. Pořád mám pocit, že jsem sama i když už tomu tak není, pocity nejdou zastavit. Nejde je zatlačit do rohu, běhám v kruhu.