tears, tears, tears

Na pokraji svých sil. Nikoho nepouštím dovnitř a nic nepouštím ven.

Vše je zmatené.

Ničemu nerozumím.

Vše je pomalé a přitom rychlé, že nestačím reagovat na všechny ty pocity kolem mě.

Chvíli mám pocit, že mám pro co žít, vše je nádherné a uspořádané do přehledných řádků. Po té přijde zlom, nevím kdo jsem, co v životě chci.

Z rovné přímky se najednou stává hurikán emocí a přitom bez kousku dávajícího smysl.

Proč mám takový pocit sebe nenávisti a kde se poděla chuť k životu?

Já nevím.

Dělám jednu chybu za druhou, nemám tušení o tom, kdo jsem.

Kdo jsem a kam patřím?

Kyslík mi spíše ubližuje, než aby mi dával život.

Proč nikde nevidím to štěstím ve svém životě?

Proč mě všechno kolem akorát více ničí?

Smíchem se snažím zakrývat to, jak ve skutečnosti umírám. Jak mi to věčné ukrývání svých skutečných pocitu ubližuje a dohání k nekonečným záplavám mých očí slzami.

Ztrácím svou cestu života.