Ještě jsem nezemřela

Zdravím!

 Opět jsem se na psaní pár měsíců vykašlala, ale to už není nic neobvyklého. Už vícekrát se mi povedlo, že jsem na psaní trošičku pozapomněla.

 Byla jsem dost zaneprázdněna školou několik měsíců, pak se tam připletly nějaké ty akce, brigáda a už se to vezlo a já na nějaké vypsání myšlenek absolutně neměla dech nebo náladu. Šlo to tak všechno ruku v ruce, takové menší bludiště pro můj život, ale nikterak zásadní. 

 Nechci se zde nějak omlouvat nebo obhajovat, jen to asi patří k tomu, abych se rozjela a psala o tom, co se mi stalo dál. Nejedná se o nic fatálního, nikdo mé křehoučké srdíčko nezlomil, nikdo na mě nebyl protivný nebo hnusný tak, že bych o tom musela psát článek. Řekla bych spíše, že se mi i v životě docela daří. Momentálně si užívám prázdniny, které dělí mou osobu od 4. ročníku střední školy a tedy maturitním ročníkem. Snažím se být pozitivní a hledám si cokoliv, co by mou chmurnou duši potěšilo. Chci tím říct, že neupadám do nějakých depresí nebo se nemám špatně. Jsou to jen občas chvilkové stavy, takové, kdy člověk brečí a ani nepotřebuje důvod, ale to se dá samozřejmě potlačit.

Co bych určitě chtěla zmínit, než úplně odbočím od školy je to, že mi spolužačka na kreslení půjčovala několik posledních dní ve škole, svou ruku, abych na ní mohla kreslit a zabavila jí i sebe. Není to samozřejmě nic extra, ale mi to radost udělalo a proto, to tady chci zmínit.

 Učitelé nás poslední dny nešetřili, ale bohužel už jsme to nějak museli přežít a vyčkat na naše poslední zvonění ve třetím ročníku. Nikdo se nijak moc neloučil, jsme docela dobrá partička, takže se přes prázdniny většina stejně potkáme.

Dále co stojí za zmínění je naše zpříjemnění posledního dne školy. Sedly jsme si s holkama do kavárny, objednaly jsme si gin s tonicem a panini. Vykládaly jsme tam zhruba hodinu až dvě a pak už se nám všem chtělo jít domů. Chtěly jsme si zalézt do svých děr a nevylézt několik dní, aby jsme nabrali ztracenou energii z brzkého vstávání na ranní autobusy a vlaky.

 Po sto letech je ode mne něco pozitivního! Jej! Bohužel někde to končit musí a to na brigádě. Netvrdím, že svou brigádu nemám ráda, tak to není. Jen spousta stresu a navíc mám nějaké zdravotní problémy, které se nelehko řeší při této práci a tak už jen čekám, kdy tam zaklepu bačkorama. Ovšem práce netrvá věčně a i když děláme bizárních 14 hodin denně, najdou se tam světlé chvilky, kdy vím, že mi to za to stojí a přes vše to zlé mě to samozřejmě baví. Navíc mě i těší si za poctivě vydělané peníze koupit něco, co mě potěší, nebo potěší někoho jiného. Dělá mi radost pozvat třeba kamarádku na nějaký dobrý oběd nebo koktejl. Dělá mi to radost víc, než kdyby to někdo koupil mně.

Popojedeme kousek dále!

 Jako další něco z toho nezdravějšího plátku. Můj bratříček i já zbožňujeme vodní dýmky! Baví nás zkoušet nové kombinace tabáků různých druhů a příchutí. Nevyznám se v tom bohužel, tak dobře jako on, ale nejsem v tom až takové začátečnické ucho, jako jsem bývala tak dva roky zpět. No, abych se dostala k té důležité věci. Jsem dneska fakt ukecaná, ani nevím, kde se ve mně tolik energie vzalo. Jednoho dne, když mamka nebyla doma a my měli celý dům i zahradu pro sebe, jsme si udělali malinovou limonádu, čaj a dýmku s tabákem s příchutí cukrového melounu a borůvek. Sedli jsme si na terasu a měli jsme pohodu. Tyto chvíle s bráškou jsou velice cenné, jelikož často odjíždí na vysokou a nejsme spolu tak často.

Řekla bych, že toto bude můj nejdelší článek.

 No, tak co bych dále pověděla. Co mi udělalo radost hned po tom, že mám teď dva měsíce volna? Samozřejmě dovolená! Měla jsem opět to štěstí navštívit Český Krumlov, už po třetí. Musím říci, že je to pro mne jistá forma relaxu, procházet se po tomto městě a jen nasávat tu atmosféru historického města. V Praze tento pocit nedostanu, netuším proč, asi do těchto končin nějak nepasuji. Ale zpět k Českému Krumlovu. Toto město jsem si velice zamilovala, letos jsem i rozbila prasátko a koupila si knihu o historii, jelikož mě vždy velice lákala. Spoustu fotek jsem si od tama přivezla už minulý rok, takže jsem nemusela každou chvíli zapínat telefón, aybch ulovila nějaké ty památky na svou paměťovku. Možná bych udělala i samostatný článek o mém výletě, kdy jsem se poprvé vydala tak daleko sama, bez rodičů.

 

Co bych ale ráda o Č. Krumlovu zmínila je to, že mají fakt vynikající pivo a úžasnou zámeckou zahradu, která je ještě k tomu každému volně přístupná. Hodně si toho vážím, že si člověk zaplatí pouze za prohlídku vnitřku zámku a věže. Minulý rok jsem sice byla na prohlídce, ale nelíbila se mi až tak a nikdy z toho nepochytím tak moc, jako třeba z knih. Vnitřek zámku byl ovšem nádherný.

 Další věc, co mi hodně dělá radost, je momentálně recyklace a zájem o životní prostředí. Ano, je to velice zvláštní záliba, ale mi dělá velikou radost, když například šlupky od brambor zachráním a mohu je odnést na kompost. Půjčila jsem si knihu o tom, jak zmírnit odpady na minimum. Snažím se dávat si pozor, kde a co vyhazuji a doufám, že mi to bude dělat takovou radost dál. I když se u nás v obou kompostérech momentálně usadila banda vos, ze kterých mám panickou hrůzu, takže to tam musí nosit mamka.

A poslední věc, co bych ráda zmínila, jako mou momentální oblíbenost, bez které nedám ani ránu jsou dvě knihy. První kniha je Bez odpadu. Kniha je o tom, jak naložit s plasty, co možná nejjednodušeji, což se mi hodí, jelikož jsem pořád student, bydlím u maminky, takže nemohu moc poroučet. Druhá kniha se jmenuje Jakubův cestovní deník: Pěšky z mexika do kanady za 121 dní od Jakuba Čecha. Nemohu se od ní skoro odtrhnout a vláčím ji sebou, kde se dá, jen aby mi byla na blízku, kdyby byla možnost si přečíst aspoň jeden zápisek.

 No, to bude už asi vše. Tak snad budu příště stejně výřečná jako při psaní tohoto článku. Divím se, že ještě vůbec žiju, jelikož mám dneska za sebou úklid celého mého pokoje. A stále mám o půl 1 v noci energii na rozdávání.

Zvláštní.

Zatím bye~